Saarloosův vlčák

Saarloosův vlčák (anglicky: Saarloos wolfdog, nizozemsky: Saarlooswolfhond) je nizozemské psí plemeno, jedno z několika plemen vlčáků. Dalším jsou například československý vlčák a též neuznané psí plemeno hierranský vlčák. Saarloosův vlčák je velké a aktivní psí plemeno, do Česka poprvé dovezeno roku 2005 a zastřešené Klubem chovatelů málopočetných plemen psů. Specifikem plemene není jen to, že je neobvyklé povahy, ale též to, že většina fen hárá pouze jedenkrát ročně, podobně jako samice vlka.

Historie a vznik plemene

Chov současných saarloosových vlčáků započal Leenert Saarloos († 1969) v první polovině 20. století , kdy se základem pro chov stal německý ovčák Gerard van der Fransenum a vlčice jménem Fleur, původně chovaná v zoo v Rotterdamu. První vrh se narodil na jaře 1936, všechna štěňata ale zemřela na psinku. Fleur se narodilo ještě několik vrhů, avšak protože Saarloos zarputile odmítal vakcinaci proti psince, mnoho štěňat uhynulo. Nakonec získal 28 jedinců, kříženců psa a vlka, které postupně selektoval a dále křížil. Jeho snahou bylo vyšlechtit plemeno povahově vyrovnané, vhodné například i jako pomocník pro nevidomé (jeho žena byla nevidomá), nicméně, u těchto psů začala postupně převládat vlčí povaha, kdy byli jedinci příliš bázliví a nezkrotní.

Roku 1963 opět přimíchal do chovu vlčí krev, když nechal vlčici Fleur II nakrýt německým ovčákem Yro. Saarloos zemřel o několik let později, roku 1969, kdy se zdálo, že chov skončil, avšak nizozemská kynologická organizace se rozhodla jej zachránit: 5. července 1975 byl saarloosův vlčák, do té doby známý jako evropský vlčák, uznán za národní plemeno. O šest let později, roku 1981, bylo plemeno uznáno i Mezinárodní kynologickou federací (FCI) a zařazeno do skupiny plemen ovčáckých, pasteveckých a honáckých.

Chov v Česku

První saarloosův vlčák se do Česka dostal až roku 2005, kdy ho sem importovala Monika Soukupová. Jednalo se o fenu původem z Finska. Krátce nato se Janě Novákové a Ireně Honzákové podařilo importovat dvě několikaměsíční feny a ročního psa. Právě v chovatelské stanici Jany Novákové se narodil první vrh těchto psů. Podmínky uchovnění v Česku jsou založené na posudku jedné klubové výstavy, přičemž jedinec nesmí dostat horší ohodnocení než velmi dobrý nebo výborný. Dále je nutný snímek DKK a DLK pořízený po stáří 15-ti měsíců psa, který dokládá, že pes netrpí dysplazií kyčelního a loketního kloubu stupně 3/3, testy na DOV, DM, Dwarf, DNA profil a nově se doporučuje udělat test na PCYT2-D. Fena a pes musí úspěšně projít bonitací. Uchovnění saarloosova vlčáka tedy není snadnou a levnou záležitostí.

Vzhled Saarloosova vlčáka

Stavba těla saarloosova vlčáka připomíná vlka: je vyvážená, s dobrým osvalením po celém těle a poměrně dlouhýma nohama. Kohoutková výška u psů (samců) se pohybuje mezi 65 a 75 cm, u fen je to 60 až 70 cm. Hmotnost není standardem určená, ale u dospělého jedince se pohybuje okolo 38 kg (u fen méně). Zbarvení se většinou odvíjí od vlkošedé, od světlejších odstínů až po tmavší. Též se vyskytuje hnědé (krémové) zbarvení, přičemž při krytí dvou hnědých jedinců se narodí jen hnědí. Při spojení vlkošedého a hněděho jedince záleží na tom, jestli vlkošedý je nositelem hnědého genu – pokud ano, rodí se v jednom vrhu vlkošedá i hnědá štěňata. Nosní houba je tmavě pigmentovaná, u hnědých jedinců může být světlejší.

Standard hlavu popisuje jako „vlčí“, s plochou a širokou lebkou. Týlní hrbol a očnice nejsou příliš výrazné, strop jen mírně vyznačený. Uši jsou středně velké, trojúhelníkovitého tvaru, nasazené v rovině s očima a vnitřek osrstěný. Příliš vysoko nasazené uši jsou nežádoucí. Oči jsou mandlovitého tvaru, preferuje se žlutavé zbarvení duhovky. Jsou šikmo posazené, s pátravým a pozorným pohledem. S věkem může duhovka tmavnout. Pysky saarloosova vlčáka jsou suché, pevné. Chrup nůžkový, se silnými zuby. Krk je dobře osvalený, plynule přecházející do rovného a silného hřbetu. Žebra jsou dobře klenutá, břicho mírně vtažené. Ocas je poměrně dlouhý, dosahuje až ke hleznům, u kořene hustě osrstěný. V klidu je nesen svěšený. Končetiny rovné, dobře osvalené, samotné nohy poměrně dlouhé. Tlapky jsou spíše zaječí (protáhlé), se skloněnými nadprstími.

Povaha

Saarloosovi vlčáci mají neobvyklou povahu, která pramení především z vlčí krve, která jim koluje v žilách. Je nezávislý, tvrdohlavý, hrdý, vnímavý a většina jedinců je též plachá. Při dobré socializaci jsou ale schopni svého pána doprovázet všude. Jsou aktivní, mrštní a naprosto oddaní své rodině, ale především jednomu člověku, kterého si vyberou a poslouchají nejvíce. Zároveň se ale jedná o mírumilovného a celkově milého psa, který není v žádném případě agresivní. K cizím se chovají neutrálně, nevyhledávají jejich kontakt, ale ani nejsou agresivní nebo přespříliš obranářští. Tito psi umí dobře využívat své smysly, jsou obezřetní a mají dobře vyvinutý také lovecký pud. Vztah s ostatními psy bývá většinou v pořádku, především kvůli submisivnímu chování saarlosových vlčáků, avšak vztah s domácími zvířaty, jako jsou slepice nebo hlodavci, silně ovlivňuje lovecký pud. V takovém případě si pes možná zvykne na jedno určité zvíře, které bylo v domácnosti ještě před ním, ale s radostí prožene jiné jedince stejného druhu.

Plachost bývá považována za speciální vlastnost plemene. Již v době šlechtění měla být zařazena do standardu, což se ale nepodařilo prosadit. Proto důležitou roli v životě saarloosových vlčáků hraje hlavně socializace, která může ovlivnit, jak bázlivý bude pes v dospělosti a silně ovlivní celý jeho život. Pes si musí osvojit kladný vztah k novým věcem, jako jsou dopravní prostředky nebo noví lidé, což mu pomůže i v dospělosti s vyrovnáváním se s novými podněty.

Založením není saarloos příliš dobrý hlídač, je spíše tišší. Může se však naučit hlídat od ostatních psů v domácnosti a také malá štěňata mohou získat tento návyk od svých rodičů. Nemusíte se však obávat, že by vám nezvaný host vstoupil na pozemek, kde se pohybuje saarloosův vlčák, jelikož tento pes budí respekt už svým vlčím zjevem.

Péče

Saarloosův vlčák je aktivní a energický pes, který potřebuje dostatek pohybu. Vyhovují mu především dlouhé procházky a pokud se tomu naučí v mládí, tak i běh u kola. Běžně se nevyužívá pro sporty jako jsou agility nebo dogdancing, ale hodí se pro canicross apod. Tito psi potřebují dostatek pohybu, při kterém vybijí svoji energii.

Srst s podsadou se obměňuje (línání) dvakrát ročně a je třeba ji vždy vyčesat. Mimo tato období stačí občasné pročesávání. Srst psa se navíc v zimě i v létě poměrně liší a na to je nutné brát ohled především před výstavami, kde by měl být pes předveden jen dobře vyčesaný a čistý. Samotné mytí není nutné, pokud se pes skutečně neušpiní, časté šamponování by srsti spíše škodilo. Do uší u saarloosových vlčáků není potřeba příliš zasahovat, srst v nich roste přirozeně hlavně v zimě. Zato přerostlé drápy je potřeba stříhat a udržovat.

Pro pobyt je vhodná jak zahrada se zatepleným výběhem, tak byt, kde by pes měl své místo. V případě zahrady je nutné myslet na schopnosti psa, kdy plot musí být dostatečně pevný, ale také vysoký, v bytě se takové úskalí řešit nemusí (v tomto případě je však nutné zajistit psovi dostatek pohybu). Saarloosův vlčák potřebuje kontakt s rodinou (smečkou), proto je nutné se mu dostatečně věnovat i v případě ubytování venku.

Saarloosův a československý vlčák

Rozeznat saarloosova od československého vlčáka (dále jen SAV a ČSV) je někdy těžké i pro kynology, především proto, že je běžné, že existují zástupci jednoho plemene, kteří by ale byli i typickým příkladem druhého plemene. Uši u ČSV jsou popisovány jako masité a se zaoblenou špičkou, zatímco uši SAV by měly být tenké, se špičkou. Dalším menším rozdílem je nasazení ocasu: ČSV mají ocas nasazen vysoko, naproti tomu SAV nízko. Monika Soukupová, chovatelka obou plemen, která zároveň dovezla do Česka prvního jedince SAV, říká, že největší rozdíl vidí v povaze, totiž že ČSV jsou vhodní i jako pracovní psi, zatímco SAV jsou vyloženě jen společenští. Mnozí chovatelé také zdůrazňují, že SAV mají mírnější povahu.